Nejméně se smrti bojí ti, jejihž život má největší cenu.

Navždy tvoje...

28. března 2010 v 21:01 | Lilian |  Jednorázovky
tak, dneska vás čeká ještě jednorázovka. možná udělám pokračování, ale jako kapitolovku. snad to nebude vadit. a doporučuju číst si to později večer, navodí lepší atmosféru... musím upozornit, že je to trochu temnější...



Navždy tvoje…
Zamilovala jsem se, to byl můj jediný prohřešek. A otec na to přišel. Myslela jsem si, že je jiný, že mu to vadit nebude, ale příšerně jsem se zmýlila… A jak to skončilo? Moje láska je mrtvá, já doma zavřená a nesmím se na krok hnout z domu a ještě k tomu mi otec domluvil sňatek. A vůbec nevím s kým. Jak já ho nenávidím. No jo, jsem jenom žena, na těch přece nezáleží, pitomá čistokrevnost. Proč nemůžu mít normální život v normální rodině? Proč jenom ta čistokrevnost je? Proč má taková pravidla? Proč? Tohle slovo nenávidím, ale proč? Proč se to všechno děje? Proč s tím proč zase začínám? Krucinál proč?! Mám já tohle zapotřebí?! Konečně nějaká věta, kde se TO slovo neobjevilo… "Kde jsi ty holko?!" ozve se hlas mého otce. "V pokoji!" křiknu nazpátek tak, aby mě slyšel. "Už jsi hotová?" vejde do dveří. "Ano." vzdechnu a ještě jednou se podívám do zrcadla. Plavé rozpuštěné po zádech mám zkroucené do něčeho mezi kudrlinami a vlnkami, do nich posazená bílá čelenka s kamínky. Na sobě mám nádherné jednoduché šaty bez ramínek, ale ne korzetové. Přes ramena mám plášť kousek nad zem a na nohách páskové boty. Všechno v takové smetanové barvě. Ano, uhádli jste, můj svatební den. Sice nemám závoj, ale to mi nevadí. "Tak jdeme." Zavrčí a já se poslušně vydám za ním. Když jsme před domem, stiskne mi bolestivě zápěstí a přemístí se. Kouzla, další věc, kterou mám zakázanou. Kouzlit umím, ale nač mi to je, když nemám hůlku? Skoro jsem zapomněla, jak se to dělá… Objevíme se před přepychovým kostelem, taky aby ne. Otec mi nabídne rámě a já ho přijmu, musím. Vejdeme dovnitř, všude bílo. Dali si práci, to se musí uznat. Bylo by to nádherné za jiných okolností… Stojím na začátku uličky a jak už to tak bývá, na konci je oltář se ženichem. A taky tam byl. Cesta přes uličku je snad nekonečně dlouhá, až nakonec stanu před oltářem vedle mého nastávajícího. Tmavé vlasy, chladný pohled, černý oblek. Zhluboka se nadechnu a po chvilce, kdy zaznamenám své jméno a otázku to řeknu. Řeknu to, co bych chtěla říct někomu úplně jinému. "Ano." na víc se nezmůžu. Po chvíli i on řekne své "Ano" a už nic nejde vrátit. "Prohlašuji vás za manžele." Žádné polibky, žádné prstýnky, žádné podpisy nebo svědci, nic z toho. Celkově ta svatba byla taková chladná, tmavá, i když všude bílo, studená a hlavně - nepůsobila šťastně, tak, jak by taková svatba měla být. Oddávající nejspíš byl kouzelník, jelikož mě můj novomanžel čapl za zápěstí stejně silně jako otec a přemístil mě. Od té doby jsem zažívala to nejhorší peklo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skara Skara | 30. března 2010 v 16:43 | Reagovat

Krapet depresivní, ale hezky napsané :) jen tak dál :) :) :)

2 Lilian Lilian | 5. dubna 2010 v 15:13 | Reagovat

já vím, v poslední době mám takových námětů hodně...  
díky. ani jsem nečekala, že se to bude líbit...

3 Lilian Lilian | 9. dubna 2010 v 18:31 | Reagovat

Asi tenhle blog vymažu

4 Lilian Lilian | Web | 9. dubna 2010 v 19:14 | Reagovat

hele, kdo píše místo mě takovýhle blbosti?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama