Nejméně se smrti bojí ti, jejihž život má největší cenu.

1. kapitola - Bláznivej nápad uskutečněn!

3. prosince 2009 v 18:56 | Lilian |  Hlavní středisko řízení budoucnosti
no tak tu máte kapitolku k budoucnosti. teďka jsem dopsala poslední větičky, a určitě tam bodou chyby, tak se nezlobte.

Bláznivej nápad uskutečněn!
"Leni?" "Co se děje?" "Potřebuju oddech. Je toho na mě moc. Navíc už jsem si tak trochu vymyslela, co budeme dělat." "A co?" "Co takhle sejít na zem?" "To snad nemyslíš vážně! Víš jakej by z toho byl malér?" "Hele, svoje povnnosti si budeme plnit, akorát že dole. Tady je to furt to samé. Dobrý den Osude. Nebo Pěkný den přeji, Nejvyšší. A tak dál a tak dál. Dát si od toho oddycha, by byl zázrak, kterej se dá uskutečnit. A neříkej mi, že tě baví, jak tě každej oslovuje Vyšší." "Máš pravdu, ale tohle prostě není správné." "Ale no tak, všichni, koho jsem se ptala, tak souhlasil. I když Gab a Žan se daly přesvědčit těžko. No tak, budeš chybět." "Ach jo, co mám dělat. Bez tebe by tu byla nuda, ale jestli tu nebudou i ostatní, tak nevím, co bych dělala." "Díky, tak jsme kompletní." Řeknu šťastně a štráduju si to do pokoje zabalit si knihu Osudu, kterou jsem si ještě pro případ nechávala na stole. Dala jsem si ji do batohu ještě k pár věcem (batoh je očarovaný, udělala jsem si z něj kufr) a šla do haly, kde jsem potom s ostatními čekala na Len. "No konečně." Neodpustil si kousvou poznámku Gabriel. Předstoupila jsem před tu mojí mládež (jestli jsem vám to neřekla, tak si pravidelně střídáme podoby a věk, protože můžeme. Potom jsme jakási Rada, řekla bych Starších, protože jsme úplně nejstarší, žijeme přes několik biliónů let, no, řekla bych, že je to nejmenší číslo, které jsem vám schopna říct. Jo, nepíšu osud lidem, mezi kterými se pohybuju, takže kdybych si teďkon s vámi povídala, mohla by klidně propuknout třetí světovka a já bych s tím nemohla nic dělat. To až potom nahoře - můj oblíbený název pro středisko - to můžu dovíst do zdánlivě šťastného konce. Proto je tak nebezpečný, že jdu dolů. Tohle jsem párkrát udělala a vznikli z toho světovky, zlý kouzelníci, především Grindewald mě mrzil, aspoň že jsem dokázala napravit Albuse, a už ani nevím kdo. A kvůli těm světovkám se na mě nezlobte, já fakt nemohla nic dělat a za komunismus můžu taky z části já, zapsala jsem, že nás přijdou zachránit američani a rusi, pak jsem šla dolů kontrolovat děj, tak se to nějak zvrtlo a než jsem se dostala nahoru, tak jsem musela zjistit podrobnosti a napravit to taky chvíli trvalo, protože jsem neodolala a musela jsem zase za Poberty. Proč? Myslela jsem, že je všechno v pořádku. Takže se moc omlouvám. Taky nemůžu psát osudy lidem již mrtvým nebo Radě. No, jako spíš že jim píšu jenom větší zvraty v životě. Živím píšu podrobnější osud, něco jako životopis, ale mrtvým píšu jenom významější události. Taky zapisuju události, které se staly v té a té zemi či světadíle. Jo, dopuručuju vám, vrátit se před závorku, nějak moc jsem se rozepsala a prostě se podívejte, protože si to určitě nepamatujete.) a začala jsem krátkou přednášku. "Takže mládeži, nechci vidět, že se svými polovičkami budete nějak extra moc hádat a ať vás nenapdne po sobě metat kletby, já bych to pak spravovala hodně těžko, jestli bych to vůbec spravila. Takže bych byla ráda, kdyby jste mi nepřidělávali práci. Toť asi vše, jinak pravidla znáte. Vybrala jsem svět kouzelníků, doba Harryho Pottera. Klasika, až řeknu teď, tak se přemístíte a pak to znáte. Pro zajímavost, přemístěte se rovnou do vlaku, je prvního a nechci slyšet žádné výmluvy typu my už to přece vystudovali. O to míň budete mít práce. Tři, dva, jedna, teď!" křikla jsem a přemístili jsme se všichni na to nejlepší místo do vlaku. "Hm, pěkné místo." ohodnotila jsem. "Jo, prostorné. To se nám hodí." přidal se Simon. Všichni se usadili a vytáhli si knížky. I když je většina z nás naprosto rozdílná, všechny nás spojuje pár zálib, mezi něž patří čtení fantasy povídek. Já je mám taky ráda, ale ono to už není ono, protože musíte dát vědět múzám a říct jim, který svět má být "vymyšlený". Potom už je jenom na nich, kmu ten nápad vnuknou a jak. Já si krátím čas zapisováním. To víte, světů je hodně a lidiček v něm ještě víc. Bohužel musím připravovat i nepříjemné situace. Většinou to bývá za nehezké chování, nebo aby se k tomu chování dotyčný vůbec nesnížil. Také věřte, že to všechno dělám pro vaše dobro a taky musíte poznat, že svět není vždy růžový a já musím spravedlivá jak ke Světlu, tak i k Temnotě. Proto jsou některé situace nespravedlivé. Ale pozor, já vám neurčuju život do podrobna, zapíšu základ a nechám vás, aby jste se s tím poprali, kniha se dopisuje sama. Já se sem tam kouknu, jak se to vyvíjí, když tak pozměním směr, ale přesto je to hodně náročné, protože existuje přes miliardů světů a v každým tom světě je taky spousta lidiček, takže se mi i stává, že někdy potřebuji druhou knihu, což se ale moc často nestává. "Doufám, že si pamatujete pravidla." Ozvala jsem se z nenadání. "Samozřejmě že pamatujeme, poučuješ nás tak vždycky, když jdem dolů." Ušlíbl se Michael. "Tak to dodržujte. Vždycky vás varuju, vždycky se něco semele. Letos si to chci užít a ne něco napravovat." Podívám se na něho. "No dobrá dobrá. Řekni, co nechceš, abychom dělali přesněji, třeba co se furt opakuje nebo tak." "Takže Simona a Žaneta, vy dva se nehádejte ohledně svých profesí. Hádáte se tak denně, vždycky to probíhá stejně. Ale já ho nenechám umřít, Michael ti na to odvětí, a ty o tom rozhoduješ? Nebo je to taky typu verze, toho ale nemůžeš nechat žít, Žanet ti odpoví a proč bych neměla? Takhle je to vždycky. Gab a Riel. Vy dva se vždy hádáte kvůli válce. Proč tohle můžete a nemůžete dělat, neustálé otázky proč na nás útočíš, a já nevím co. Vy čtyři se aspoň dohadujete potichu a někde mimo veřejnost, bohužel vás vždycky někdo slyší a potom to ví celé okolí. Lenka a Michal. Vy dva se hádáte neustále, nesnažíte se ztišit hlas, je vám jedno kde se hádáte a o čem. Moc dobře si pamatuju, jak jste se takhle pohádali ve Velké síni, ty si do Len furt ryl a jelikož i Strážkyně světla má svou hranici trpělivosti, tak vybuchla a mělo to nesmírné následky. Musela jsem k Brumbálovi na kobereček. Je toho mnohem víc, ale nejsou z toho problémy a jestli jo, tak ne v takové míře. Budu si s ním muset promluvit, ještě o nás neví. Budeme takové malinké překvapení." Usmála jsem se trochu - no dobrá, zase tak trochu ne - škodolibě. "Hani! Víš že tohle nemám ráda." Ozvala se Len. "Já zato nemůžu, mám mnoho práce, navíc jsem vás musela shánět a v případě vás tří taky přemlouvat, neměla jsem kdy to zařídit." Odůvodňovala jsem své počínání. "Ach jo. Stejně jsem zvědavá na to, jak to přijme. Posledně nebyl moc nadšený, když jste se chytli." povzechla jsem si. "Jo, a ještě nadšenější byl, když jsme odjeli." Ušklíbl se Simon (nebo Imo). "Jo, to jo." přitakala Gab. Tlacháním jsme strávili zbytek cesty. "A nezapomeňte, já si to tentokrát chci užít, a vy jistě taky." Připoměla jsem jim a byl klid. No, doufám, že na dlouho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama