Nejméně se smrti bojí ti, jejihž život má největší cenu.

2.kapitola (cč)

30. října 2009 v 12:15 | Lilian |  Cesta časem
no, moje dobrá vůle že s tím neseknu. jsem zvědavá, jestli by jste sem chodili i potom a čekali, jestli nepřibude nějaká povídka.

2.kapitola
"Mami?" zašeptá a přejíždí pohledem všechny přítomné. Když jí pohled padne na Zmiozela, tak se v ní zvedne vlna vzteku a hněvu. "Ty!" sykne nebezpečně. Všichni v této místnosti ví, že Sofie je milá, hodná, tichá a plachá dívka, což se změní v případě, když pociťuje silnější emoce. A když se naštve, tak je schopná řádit i několik dní. "NA CO JSI VŮBEC MYSLEL TY BLBE JEDEN?! CO TO VŮBEC BYLO ZA KOUZLO? JAK SI TO VŮBEC MOHL ZKOUŠET NA STUDENTECH?! JE MI Z TEBE ZLE, ABYS VĚDĚL! JSI BEZCITNÁ STVŮRA, KTERÁ ZKOUŠÍ VŠECHNO MOŽNÉ I NEMOŽNÉ NA ÚPLNĚ VŠEM! BEJT TEBOU, TAK RYCHLE ZMIZÍM, NEBO TĚ ZABIJU A JE MI JEDNO, ŽE UŽ MRTVÝ SI!!" řvala na něho jak pominutá a on tím nebyl vůbec vyveden z míry. "MYSLELA JSEM, ŽE SI DOBRÝ ČLOVĚK A ŽE TO NEBUDE TAK HROZNÉ, JAK MI VYKLÁDALI OSTATNÍ, ALE ONO NE, ONO TO BUDE JEŠTĚ ZKOUŠET KOUZLA NA STUDENTECH!! Každý je trochu špatný, ale v tobě jsem se zmílila."dodala šeptem, otočila se a chtěla odejít z místnosti, kdyby ji nezadržel hlas matky. "Počkej!" Sofie se zastavila a aniž by se otočila promluvila. "Raději půjdu, než z toho bude malér. Už jsem měla být na koleji, přijdu zítra a dejte si záležet, ať tu není ten zmetek, víte, že by se mnou potom nebyla řeč nebo bych se zase chovala nevhodně." řekla a odešla. Když se objevila ve dveřích koleje, zvedla se vlna šepotu, ale ji to nezajímalo. Rychle prošla společenskou místností a zapadla do dveří, které tam do teď nebyli. Přešla ke skříni a podívala se, co tam má. Když prošla celým pokojem a ujistila se, že se nic nezměnilo, tak si jediným pohybem ruky vyčarovala ještě jednu skříň, ale s oblečením, které se teď nosí a školní uniformu. Potom se vykoupala, převlékla a lehla si do postele. Ráno, když se vzbudila, převlékla a vykonala ranní hygienu, si vzala knížku z docela rozsáhlé knihovny a šla si číst do společenské místnosti. Tam ještě nikdo nebyl, no, kdo by tam asi tak byl, když slunce zrovna vycházelo, tak si sedla do křesla u krbu a začala číst. Asi tak po hodině minimálně se sem začala trousit první ranní ptáčata. Byli překvapení, že je někdo už ve společence. A když si uvědomili, kdo to je, tak byli ještě více překvapení. Sofie, která byla na přehnanou pozornost spolužáků zvyklá, je ignorovala a když bylo sedm hodin, byla společenka skoro plná studentů, se zvedla, došla si pro tašku, uložila knihu a šla na snídani. Chodby byli vylidněné takže šla klidně pomaleji a užívala si ten klid a ticho. Ze zdi se vynořil duch, až se Sof lekla. Chvíli na duši koukala a když jí poznala, tak se jí rozzářil obličej. "Dobré ráno, Helen." pozdravila svou starší sestru. Ta se zarazila a podezřívavě si ji měřila. Když ji poznala, tak se jí po tváři rozlil usměv. "Dobré, Sofi. Jdeš na snídani?" "Ano, jdu. Nechceš jít se mnou?" "Ale jo, stejně nemám nic na práci." pokrčila rameny. "Musíš mi povědět, co se stalo, protože se tady ocitnu bez žádných informací a dozvím se, že je rok 2018." "To myslíš vážně?" "Naprosto." "To ani nevíš, co se posledních pár století přihodilo? Prostě ses tu objevila? Zničeho nic?" "Kdybych to věděla, tak se tě neptám, ne?" "Klidně, přece nenechám svou malou sestřičku v nevědomosti." "Neříkej mi malá." zavrčela. Helen se jen usmála a začala jí vyprávět všechno, co se za tu dobu stalo. Když přišli k velké síni, bylo tam docela rušno a když se tam objevila Sofie, vybyvující se s duchem, jako by ho znala už od mala a ten duch byl zrovna Šedá dáma (z?) Havraspáru, která není skoro na nikoho přívětivá, tak si umíte představit, co z toho vzešlo. "No, a od té doby mi říkají Šedá dáma. Ale stejně nikdy nepochopím, proč zrovna takhle i když důvody znám zcela jasně." "Řekni mi ještě něco, prosím." zaškemrala Sofie. "Co bych ti tak mohla říct… Znáš Harry Pottera?" "Harry Potter? Počkej moment, Harry Potter. Ne, to jméno mi nic neříká." Prohlásila a všichni, co jí slyšeli, se za ní otočili. "Ani se ti nedivím, jeho…" nedokončila větu, protože byla přerušena. "Ty neznáš mého tátu?" ozvala se jedna zrzavá nebelvírská prvačka. Sofi jenom záporně zavrtěla hlavou. "Kdo proboha si? Objevíš se zčista jasna a povídáš si tu s nepřívětivým duchem a ani neznáš mího tátu." "Jsem Sofie." "A dál?" "Mám jim to říct?" otočila se na svou sestru. "Já nevím, přece bys nechtěla, aby polovina školy dostala infarkt." "Oni a infarkt? Takový mladý a zdravý lidi? Navíc mám dnes škodolibou náladu." "Ale stejně bys jim to říkat neměla, mamka by z toho nebyla nadšená." "Máš pravdu." přitakala. "Vám bude muset zatím stačit moje jméno, přece nechcete strávit měsíc na ošetřovně nadupaný lektvary. Teď bych se ráda nasnídala, takže pokud dovolíte." protáhla se hbitě kolem studentů. "Kde jsi to skončila?" zeptala se, jako by se nic nestalo. "Chtěla jsem ti vyprávět jednu historku." "Tak jí vyprávěj." "No, bylo to, když Harry studoval třetí ročník. Tehdy mladý Draco Malfoy namíchnul jeho nejlepší kamarádku Hermionu Grangerovou a ta mu dala pěstí do nosu." řekla a sledovala, jak Sofie vyprskla všechnu dýňovou šťávu. Měla štěstí, nikdo naproti ní neseděl. "Malfoy?" vyrazila ze sebe. "Jo." "A co on na to?" "Utekl a poroučel Crabovi a Goylovi, aby o tom nikomu neříkali. Byli tam sami. Mám na mysli Malfoy a poskoci s Triem." "A to Malfoy vážně nic neudělal?" "Ne." "Hm, tak to je dobrý. Pokud si dobře pamatuji, tak Malfoyové takovouhle potupu nenechali bez odplaty." "Máš pravdu. Ale tenhle nebyl jako ostatní. Možná se choval jako praví Malfoy, ale nebýt otce, tak by byl na Potterově straně a bojoval proti pánovi zla, jak všichni Thomasova dědice Toma nazývali." "Jo, jo. Thomas se mohl změnit, nebýt toho kouzla." "Co se vlastně stalo?" "No, měla jsem tomu idiotovi předat zprávu, jenže, když jsem přišla, odříkával nějaké zaklínadlo a když ho dokončil, tak se rozdvojilo a jedna ta polovina letěla na mě. Potom jsem se probudila na ošetřovně." "Hmm. Já bych na něj křičela, že to ještě neviděl." "To už jsem taky včera udělala." "Jak jsi to mohla udělat, když jejich obrazy ani duchové nikdy nebyly nalezeny?" "Klobouk mi to řekl." "A ten to věděl jak?" "No, asi jim ten parchant řekl, jak to kouzlo přibližně funguje a oni kloboukovi řekli, kde se jejich duchové a obrazy potom budou ukrývat." "Aha. Ařvala si na něj moc?" "Moc? To je slabé slovo." pousmála jsem se př vzpomínce na včerejší večer. "Dneska taam jdu zase, jdeš taky?" "Ale jo. Dlouho jsem je neviděla. Teď, když mě omluvíš. Zapoměla jsem na jednu věc a musím ji udělat ještě dneska. Ahoj." usmála se a hned na to zase nasadila masku té nepříjemné duše. "Ach jo. Nikdy nepochopím, proč se musí přetvařovat." dostala rozvrh a šla na vyučování. Mezitím přemýšlela, jaké si zvolím příjmení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama