Nejméně se smrti bojí ti, jejihž život má největší cenu.

1.kapitola (L)

16. října 2009 v 18:02 | Lilian |  Lysteriovi
1. kapitola

(navazuje na prolog)
"Roz! Chrisi! Pospěšte si!" Volala na nás mamka z haly našeho jednopatrového baráčku se sklepem. Ale jí se to řekne. Kdyby nám pomohla, tak by jenom mávla hůlkou. Mamka je šestatřicetiletá zrzka s hnědýma očima, menší postavy, se jménem Dobromila. A taťka se na nás taky vyprd! Jeho svalnatá a vysoká postava by nám ty kufry klidně vzala a odnesla do auta, ale to ne! Myslí si, že když mamku oslní svýma šedýma očima a černými vlasy postupně sestříhanými, je bůh. A to je o pár měsíců starší než mamka! No, spíš o rok. "Ale ten je kufr je tak těžký!!" skuhrám na schodech. "Taková padavka, ukaž dej ho sem." "Díky taťko." usměju se na něj a předám mu tisícitunovej kufr, který zvedne jako pírko. "A co já!?" ozvalo se za mnou. Otočím se a je tam kdo? Brácha. "Ty si ho nes sám. Roz je přece mladší a slabší." Vítězoslavně se na nej ušklíbnu. "Ale no tak Dalimile. Vem ten kufr taky Chrisovi." Ozvala se mamka za tátou. "Tak jo." Nechal se ukecat táta, vzal Chrisovi kufr a mě nálada poklesla o pár stupňů. Jsem hezká, štíhlá, ale ne vychrtlá. Mám oči jako rozteklá čokoláda po mámě a černý vlasy po lopatky po tátovi, stejně jako brácha. Akorát že on je má stejně jako táta postupně sestříhaný. Já mám tmavě modrý melíry a brácha je má tmavě zelený.
Zalezu do auta na místo spolujezdce, zapnu si pás a pustím rádio.
Do auta nasednou ostatní v těchto pozicích: táta za volant, máma dozadu za mě a brácha, kterého to neskutečně štve, dozadu za tátu.
Chvíli jen tak koukám z okna, poslouchám mudlovské písničky z rádia a přemýšlím. "Kamže to vlastně jedeme?" "Na nádraží King's kros. Á, už jsme tady." "Tak rychle?" "To autíčko jsem upravil, trochu si pohrál a je k nepoznání od těch ministerskejch." Víte, táta má rád techniku a mechaniku (asi jako Sirie, ale neni takovej manik jako pan Weasly pozn. autorky). "To už chápu." Vylezeme, s bráchou si vezmeme vozíčky a táta nám na ně dá naše kufry. Zastavili jsme se před přepážkou čísla devět a deset. "A co teď?" "Teď projdeš tou přepážkou." "Dobrá, nerozplácnu a vy mě nebudete seškrabovat ze zdi špachtlí. Budu vám věřit." Oznámím rodičům - ti se na sebe jenom pobaveně podívali! Není to drzost? - a rozběhnu se proti přepážce. Zázrak! Jsem se nerozmázla! Díky bohu že jsou kouzla.
Na nástupišti stál výrazně červený expres do Bradavic. Za chvíli je za mnou i zbytek rodiny.
Rodiče nám dají krátké kázání o slušném chování- jakoby stejně nevěděli, že ty pravidla dodržovat nebudem, tak proč se snaží?- možná doufají, že si jejich slova konečně vezmeme k srdci a poslechneme je. "Co si to říkal tati?" "Možná tam narazíte na nějaký příbuzný. A poslouchej nás." Takže nějaký příbuzný. Hmmmm, to by potom chtělo prověřit. No, aspoň by tam nebyla taková nuda. A ty pastičky. Na tváři se mi usadí zlomyslný úsměv. No, obličej k tomu taky musíte počítat.
Takže zlomyslný škleb. Už se těšim. Bohužel si mě všimnul táta.
"A Roz, jestli mi přijdou sovy s upozorněním na tvoje chování, tak si mě nepřej. Jasný?" "Jasný." Kývnu, zalezu do vlaku a hledám volný kupé. Těch bylo spousty, protože většina dětí byla ještě venku.
Vybrala jsem nám jedno na konci vlaku. Za chvíli se ke mně připojil i brácha. Vlak se pomalu naplnil studenty a rozjel se. Po chvíli se nástupiště ztratilo a já vytáhla z batohu knížku, do které jsem se začetla. "Ale kohopak tu máme?" "Hm, že by mě?" "Jsi moc drzá, nemyslíš?" "Malfoyi, nemyslíš, že je až příliš drzé vlézt nám do kupé za jediným účelem a tím je otravování?" zvednu hlavu od knihy. "Zdali to není má krvezrádná sestřenka?" objevil se zčista jasna můj drahý, vypatlaný bratránek Milinel. "A víš, že je?" "Teď už jo. A copak se svým krvezrádným bratříčkem dělá tady ve vlaku?" "Jede do Bradavic." "To je mi novinka. A co tam bude dělat?" "Učit se. Od čeho jsou školy?" "Od ničeho." "Byla bych moc ráda, kdybys vypadnul. A nezapomněl s sebou Malfoye s jeho gorilami." "To asi nepůjde." "A proč ne?" "Protože si k vám sednem." "Tak za prvý, tady už je obsazeno a za druhý, odkdypak sedíš v jednom kupé s krvezrádcema?" "Od tý doby, co se jich budu ptát, jestli sem jejich názory nezměnily. Máte ještě čas." "Sám dobře víš, že jsme názory nezměnili a ani je měnit nebudem" odvětím ledově "A jestli okamžitě nevypadnete, tak vás vyhodim sama." "Ale mi nepůjdem. Odejdem, až řekneš, že jste změnili názor." "To těžko. Až řeknem že jsme změnili názor, tak se k nám vecpeš, proto to nemá cenu." "Mi počkáme." "A teď už toho mám dost!" "Malfoyi! Koho tam zase otravuješ? Pansy se po tobě shání!" ozve se z chodby. "Měl bys za ní jít, vypadá to, že jí za chvíli klepne. A když jí klepne kvůli tobě, ztratíš svou popularitu!" ozve se stejný , ale teď už posměšný hlas. Malfoy vystřelí a za ním jeho gorily. "Ještě se uvidíme." sykl Milinel a zmizel. "Už se bojim." zabručim si pod vousy, když pominete fakt, že já žádný vousy nemám. "Zdar, máte tu volno?" "Jo, máme."zase se zahledím do knihy "Co vám chtěli?" "Votravovali." Brouknu. "A kdo vlastně jste? Ještě jsem vás tu neviděla." Ozve se dívčí hlas. Zvednu oči od knihy a kouknu na ně. Vedle mě seděl kluk s rozčepýřeným černým hárem, vedle Chrisa se posadila dívka s neposednou hnědou kudrnatou hřívou a vedle ní nějaký zrzek.
"Já jsem Rozeta, ale říkejte mi Roz. Nastupuji do pátého ročníku." "Já jsem Christopher, Chris, nastoupím do sedmého ročníku a jsme tu nový. Do teď jsme se učili doma." "Já jsem Hermiona Grangerová." "Já Ron Weasly" řekne zrzek. "A ty jsi Potter." Ušklíbnu se. "Co mě prozradilo tentokrát?" zeptal se Harry skoro zoufale. "Tím tentokrát nevím co myslíš, ale nevím jestli ti někdo řek, že to tvoje rozcuchaný háro hezky odkrývá tvoji jizvu. A navíc věštec o tobě a Brumbálovi píše samé nesmysli, neboj, nemyslíme si, že jsi blázen. My Voldemorta nepodceňujem." "A kdo byl ten kluk s Malfoyem?" zeptá se Ron. "To byl Milinel Lysteri." řeknu s patřičným odporem v hlase. Ron, který právě pil, se zakuckal, div nevyplivl všechno pití. "Lysteri?" "Jo, Lysteri." "Kdo to je?" "Lysteriovi je starodávný kouzelnický čistokrevný rod. Kdybych je měl přirovnat, tak bych je přirovnal k Malfoyům." vysvětlil Chris.
"Tak to bude v Bradavicích veselo." "Jo, to jo." odvětila jsem a dál četla. Po chvíli mě to přestane bavit a vytáhnu skic s tužkou. Chvíli koukám z okna a najednou se mi před očima objevil obrázek. Byl mi nějak povědomém Trochu se zahrabu do vzpomínek a začnu nevědomky kreslit. Postupně si vybavuju všechny tváří toho obrázku a ruka mi po papíře jenom jezdí. Potom je nastínuju tužkou a nakreslím znova, ale tentokrát je vybarvím pastelkami. Když se probudím z mého tranzu a podívala se na můj výtvor, nestačila jsem se divit. Nejenom, že to byli nejhezčí obrázky, co jsem kdy viděla, ale taky mi ty namalované tváře byli něčím povědomé. Zkopíruju je a dám je Chrisovi, aby se na ně taky podíval. "Chrisi?" "Co je Roz?" "Já jen, aby ses podíval na tohle" podávám mu zkopnuté obrázky,
"postupně se mi vybavovali detaily všech čtyř tváří a byli mi něčím povědomé." "Já vím kdo to je." "Vážně? A kdo?" "To je přece Sirius, Remus, James a Lily. Nedivím se, že si na ně nevzpomínáš. Lil s Jimmim ([džimim]) zavraždil Voldemort, když nám ti rok, Siria zavřeli kvůli zradě a vraždě dvanácti mudlů, což je blbost a Rema jsme od té doby neviděli." dořekl a začal si obrázky schovávat do batohu. "No jo! už jsem si vzpomněla. Ale pravda, moc si na ně nevzpomínám. Proto si mi byl nějakej povědomej Harry." "Odkud je znáte?" "No, chodili navštěvovat naše rodiče a mi si na ně matně pamatujem. Možná si tam občas byl i ty, ale to nevím jistě." Vlak prudce zastavil. Já pouze vytáhnu z batohu hábit - stejně jako brácha - a natáhnu ho na sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama